Přihlášení

Hodnocení uživatelů: 0 / 5

Neaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnocení
 

Přečtěte si rozhovor z Deníku, ve kterém se představuje jeden ze členů našeho spolku:

Spisovatel Ivo Chmelař se narodil uprostřed minulého století v Praze 6  na okraji pravěké pláně, žil poblíž rilkovského zámku ve Veleslavíně a Zeyerova domu v Liboci, poblíž magické pečeti Hvězdy. To vše předznamenalo jeho budoucí literární život, stejně jako cesty od Gibraltaru po Tokio.

Občanským povoláním právník a soudce, studoval kulturní historii, orientalistiku, nové a staré jazyky. Je členem Severočeského klubu spisovatelů, zakladatelem klubu japonské kultury Kagecu (Měsíce, květy), který se věnuje  pěstování  japonské formy poesie haiku.
Deník se ho ptal :

 Litoměřice nedávno hostily několikatýdenní "festival japonské
 kultury".  Sám jste byl  aktivním účastníkem, že ?
Ano. K některým akcím Dr. Simony Němcové, také o tušovém malířství  a kaligrafii jsem  přednesl  úvodní slovo o společném ideovém   základu těchto  uměleckých i duchovních Cest. Ve  stejném duchu jsem se zúčastnil programu klubu Kagecu.  

Vydal jste řadu knih. Kterou považujete pro vás za
nejdůležitější a která měla u čtenářů největší ohlas?
Aby bylo možno hovořit o „řadě knih“, nutno říci,  že  se jednalo také o překlady zejména kulturně antropologických statí a  „mystického románu“ pro nakladatelství Malvern, a že jsem se podílel na několika sbornících beletristického rázu nakladatelství Balt-East i Severočeského klubu spisovatelů.  vydal jsem tři knihy próz.  Nejraději  mám  první, “Světla na vodách“,  nejvíce spjatou se zralejšími počátky mého psaní. Za nejdůležitější ale považuji tu třetí, „Septentrion“, kterou moji věrní považují za nejlepší.  Zvláštní vztah mám  ke sborníku, který můj nakladatel vydal pro Itálii ve dvoujazyčné verzi.  Nazval ho podle mé prózy „Dům u moře“, kterou považuji za jednu ze svých nejlepších a také nejoblíbenějších.

MUJ DOMOVSKÝ PŘÍSTAV V čem je pro vás přínosný  Severočeský klub spisovatelů?
Je to můj domovský přístav, tím spíše,  že můj vztah s městem, kde jsem řadu let bydlel, a které jsem bez přehánění po četných desetiletích „absence“ českých i německých spisovatelů myslím sugestivně oslavil, byl a je poněkud ambivalentní a nevymyká se zkušenostem  spisovatelů, kteří mě předcházeli – a to i v odchodu V klubu jsem  našel spřízněné duše, přátelství i publikační možnosti, zde jsem se seznámil  s důležitějším  ze svých dvou nakladatelů, ing. A. Drábkem z Balt-Eastu.
 
 Přispíváte autorským čtením a přednáškami do
 pořadů knihoven v Litoměřicích i Roudnici, kterých například ?
Autorská čtení máme ve zmíněném  klubu i v pozoruhodné galerii Ve Dvoře, v knihovně v Litoměřicích jsem měl přednášku o pozoruhodných ženách kolem Julia Zeyera pro klub seniorů, a  proslov na vernisáži již druhého almanachu grafika A. Kubina znamenitých místních nadšenců bratří Květoňových, do něhož jsem snad výrazně přispěl. V Roudnici nad Labem jsme  s jednou členkou Severočeského klubu spisovatelů pořádali zdařilý japonský večer,  podobný byl i v Litoměřicích. Přednášel jsem o japonských zahradách, jako součást uvedeného festivalu. 

Kterých autorů si vážíte ?
Velmi těžká otázka ! Existuje  řada autorů, které mám rád, rozsáhle jsem se zabýval mnoha světovými literaturami všech věků, také antickou literaturou a ovšem literaturami orientálními. Kulturně mě velmi inspirovala  Itálie, mám rád  francouzské, anglické a ruské autory, zajímal jsem se ale také o pražskou německou literaturu. Když bych měl jmenovat někoho z domácích autorů, musím   zmínit svého pražského rodáka R. M. Rilka, v jehož stopách jsem putoval Evropou. Celý život mám rád Julia Zeyera i polozapomenutého milovníka antiky Josefa Šimánka, ze severočeských autorů mám rád své kolegy Láďu Mušku a Věru Bartoškovou, a to lidsky i jako autory, Láďu pro jeho vypravěčství a Věru jako básnířku, jak by řekli Italové: la poetessa  v e r a  (skutečná básnířka…)

ÚDĚSNÁ FAKTA INDIE V čem Vás zaujala východní orientální kultura a umění ? Co myslíte, má pro naši kulturu hlubší význam ? 
Zajímal jsem se o víceré východní kultury, jen ze zájmu o Indii již moc nezbylo, protože jsem vznešené starobylé nauky konfrontoval při své návštěvě s některými až úděsnými fakty současnosti, problematizován je také můj dávný vztah k islámské filosofii, ale tak mi zůstal ten Dálný Východ, Japonsko a ještě zásadněji Čína.  Čína mě zaujala již v mládí, není všeobecně  známo, že máme celé dynastie výtečných překladatelů. Čínská filosofie je velmi hluboká a současně životná  dodnes, umění je neuvěřitelně krásné a současnost přes veškerou rozpornost demonstruje velké možnosti vývoje, se silnou tradiční identitou, tváří v tvář společnostem, které jsou chaotické, šíří rozvrat, násilí, barbarství. Uvědomme si, že o Číně nejsme často věrohodně a objektivně informování a že to je tak jako tak jediná nepřetržitá tisíciletá kultura, která za dost často povrchně a tendenčně popisovanou „fasádou“ stále a znovu odkrývá tisícileté hodnoty, inspirativní právě i pro dost vyčerpané země Západu.  
        


Jaký největší zážitek máte z vašich cest  Asií ?      
Zážitků je  mnoho, zajímá mě stále tolik věcí.   
Hodně jsem o tom nyní přemýšlel, viděl jsem v  podivuhodném asijském světě mnoho nesmírně zajímavých věcí. Řekněme, že jsem nejvíce obdivoval jeden z tamějších nevím kolika „divů světa“  a nebyl to Tádž Mahál ani Angkor Vat (kde jsem navíc nebyl), ale areál císařské letní vily v Čcheng-te,  cca 250 km severovýchodně od Pekingu, to je nejen  „vila“, spíše palác, ale hlavně  krajinný park, obora s jezery, pavilony a dalšími stavbami a s tzv. vnějšími chrámy, napodobujícími tibetské chrámy včetně Potaly ve Lhase. Je to areál neskutečné krásy a když jsem do něj vstoupil, vítala mě jedna z mých oblíbených snových hudebních skladeb tradiční čínské hudby.

A zážitek z poslední doby ?
O Asii jsme již hovořili dostatečně. Možná i v úzkosti ze stavu naší okcidentální civilizace se vracím k základům, k antice. Pokouším se studovat řecké filosofy v originále a vrátil jsem se i k latině, pročítám Pliniovy Dopisy, Ovidiův Kalendář a Vergilia… Je mi to zdrojem silných zážitků. stejně jako četba italských klasiků… Ty myšlenky, ty obrazy, ten jazyk…  

VE FINÁLE S TVORBOU?  Jaké máte plány do budoucna? Co právě píšete ?
Ačkoliv jsem již ve věku, kdy mnoho mých vrstevníků odchází a bohužel někdy velmi rychle, mám ještě dost velké literární plány. Dopsal jsem po vydání své třetí knihy zase celou řadu příběhů, ale řadu jich ještě mám rozepsaných, jistou výhodou je skutečnost, že se vesměs jedná o takové „komorní  příběhy“, o 50 – 80 stranách. Mají ovšem ve finále vytvořit jistý celek, zvláštním způsobem, řekl bych „kaleidoskopicky komponovaný“. Zbývá mi také dokončit dva soubory esejů o italském umění a o anglické literatuře z přelomu 19. a 20. století. Takto bych rád svou literární práci dovršil, bez ohledu na to, že jeden nakladatel mi bohužel také zemřel a druhý žije nyní ve Francii.

Joomla Template - by Joomlage.com